Musel Oscar klesnout až na dno? Tvář vody od
Guillerma del Tora
Pohádka pro děti? Slabý odvar z odvaru slabých čajů del Tora? Nebo kouzelné fantasy drama pro citlivé duše? Články a recenze jsem naštěstí četla až poté, co jsem samotný film zhlédla. A jsem za to vážně ráda. Asi by jinak můj pohled na tento podivný příběh o „krásce a zvířeti“ silně zdeformovaly. Tvorbu Guillerma del Tora mám ráda a každý jeho film, jakkoliv zdlouhavý, předem čitelný, pošahaný nebo naivní, měl vždycky v sobě nějaké zvláštní kouzlo, které ke mně skrze příběh a postavy promlouvalo a Tvář vody nebyla výjimkou…
Vše se odehrává v šedesátých letech v Americe za studené války. Příběh je o lásce… prapodivné lásce. Mezi uklízečkou a vodním tvorem. Dvě naprosto rozdílné duše. Oba němí (nedotčení lidskou řečí). Oba uvěznění v realitě. Zavření v jedné laboratoři. Opuštění a ztracení ve velkém světě.
Elisa (Sally Hawkins) je žena středního věku, která je němá a pracuje ve vládní laboratoři jako uklízečka. Její život je jako začarovaný kruh, jako jeden neustále a každodenně se opakující cyklus identických, jednotvárných a vcelku obyčejných rituálů. Žádné cíle, žádné ambice, jen pouhé přežívání. V práci se baví jen s jednou kolegyní (Octavie Spencer) a její soused, starší pán, umělec, je zdá se jejím jediným přítelem.
Vodní tvor (Dough Johnes), na kterém probíhají kruté experimenty, je obojživelník nalezený v Amazonii, kde byl domorodci uctíván jako bůh. Celý film se o něm dozvídáme velmi málo, je uzavřený a vypadá to, že má srdce z ledu, ale po setkání s Elisou začíná být více člověkem a jeho láska k ní ho drží při životě.
A hlavní záporná postava – jeden z vedoucích laboratoře Richard Strickland (Michael Shannon) – je muž velice striktní a ambiciózní, který našeho vodního tvora nenávidí a rád ho mučí. Velice zajímavá je skutečnost, že v příběhu se neobjevují jen osobní životy a cíle hlavních postav, ale i těch vedlejších, a především i těch záporných. Z nějakých neznámých důvodů je ve filmu ukázán i kus života právě Richarda Stricklanda, jeho sny, jeho rodina, intimní život i touha po novém autu, které si následně koupí. Jako by tvůrci chtěli, abychom se vžili i do „záporáků“.
Asi největší zápletka začíná ve filmu právě ve chvíli, kdy osamocená Elisa v soukromé laboratoři nachází tvora ve velké vodní nádrži a navazuje s ním první kontakt. Je to neuvěřitelně krásné – vidět splynutí utrápených duší, které touží po nějakém prazvláštním spojení, kterého nemůžou dosáhnout u „obyčejných tvorů“ kolem sebe. Jejich rozdílnost je k sobě přitahuje a Elisa začne za vodním tvorem chodit pravidelně (potají samozřejmě), aby ho krmila, učila a seznamovala s lidskou kulturou (hudbou například). A právě tato část je ve filmu nejpůvabnější. Stačí jim emoce, pohled toho druhého a vědí, co cítí a chtějí.
Protagonistka, a tady bych chtěla vyzdvihnout skvělý výkon Sally Hawkins, nepotřebovala ani jedno slovo nebo hlásku, abych z jejích emocí měla husí kůži. Její výkon je velice silný a něžný. Občas mi dokonce svou citlivostí a až jakousi roztomilostí připomínala porcelánovou panenku, která se rozhodne vzít život do svých rukou.
Příběh se vyvíjí a tlak a násilí vůči vodnímu tvoru je větší a větší, a tak jej Elisa s přáteli unese k sobě domů, kde se o něj chce starat, dokud nezačne pršet a ona jej nebude moci vpustit do moře, aby se vrátil domů. Když k této scéně dochází, tak se vše samozřejmě zvrtne… Jak to dopadne, vám nepovím… ale vlastně asi stejně tak, jako to začalo – hořkosladce, chladně, citlivě a prapodivně. Pohladí vás to po duši, nebo se, když naskočí titulky, vzbudíte a oddechnete si, že už je konec – tvrdí několik mých přátel. Film je podle nich nudný a jediné, co je na něm zajímavé, jsou vizuální efekty. Ty filmu dodávají čarovnou atmosféru, stejně jako chladné tóny hlubin moře… Já to vidím jinak. Vnímám film jako celek, který je pohádkovým a melancholickým prožitkem pro citlivé duše, a kdo se díval pozorně, mohl se v mnohých postavách najít. Pokud jste snímek neviděli nenechejte se znechutit negativní kritikou a zkuste to. Já jsem pro silný šálek hořké romance s příchutí magických tónů a šedesátých let.
A nakonec tedy má odpověď na otázku, zda musel Oscar klesnout až na dno, aby dal cenu právě tomuto filmu? Já myslím, že ano, musel se potopit hodně hluboko, aby mohl spatřit nádhernou a tajemnou tvář vody a políbit ji.