Vít Klusák: Ocet aneb Kyselý portrét o protagonistovi bez protagonisty

Ocet se mi líbil. Ocet byl boží. Nebo bych měla říct Otec? Dvacetiminutový studentský snímek Víta Klusáka je totiž věnován jeho otci (který v něm nakonec nehrál), známém hudebním skladateli Emilu Viklickém, ale protože roli odmítl (jak se od něj osobně přímo ve filmu dozvídáme), vznikl „kyselý“ portrét o protagonistovi bez protagonisty. Autor do role otce obsadil dvojníka, kterého nalezl skrze inzerát uveřejněný v novinách. A zajímavé na tom je, že Klusák svého skutečného otce osobně nezná, u příležitosti natáčení se s ním setkává (nebo spíše míjí) podruhé v životě. Film je absolutně absurdní, hýří humorem a je jednoduše geniálně geniální. Klusák jej rozděluje do několika částí, skoro v každé z nich sám účinkuje a promlouvá s herci a vede je, jak by měli danou scénu zahrát. A když se to nepovede, filozofuje nad tím jak/co/proč/o co se to tam vlastně ti herci i on pokoušejí. Už v této rané tvorbě vidíme atributy typické pro Klusákovu pozdější celovečerní dokumentaristickou tvorbu: nadhled, humor, nadsázku, absurditu.

Debora Macíková